NAŠE REVITALIZACE

Vztah k TOMU, co nás přesahuje, k dějům mezi nebem a zemí … a poděkování

POZNÁMKA: tato část je v audio verzi ke stažení zde 3 cast Mise ja jsem.m4a (psané texty upravuji jak se ke mě dostávají zpětné vazby, tak v audiu můžou být rozdíly, nicméně základ se shoduje)

Před více než 15 lety mi ve vlaku z ničeho nic přišla zdánlivě jednoduchá věta: „Když nevěříš, nemůžeš milovat.“ Tehdy jsem si myslela, že se týkala někoho úplně jiného než mě samotné, ale jak plyne čas, tak zjišťuji, jak nadosobní může být její poselství.

Víra je slovo, které se velice často spojuje s náboženstvím, a proto může být mnoha lidmi nevědomě zavrženo, nicméně víra má podle mě mnohem širší význam. Mně osobně dodává sílu, když něčemu věřím, můžu být uvolněná, bdělá, proudící. Vlastně to mám postavené tak, že buď věříš, nebo pochybuješ. A může to být proměnlivé jak v čase, tak v různých oblastech našich životů. Odlišné to může být ve vztazích, práci, schopnostech, ve vztahu k sobě, k lidem – nebo konkrétnímu člověku, vesmíru, hmotě, energii, tomu, co nás přesahuje, bohu… Zkrátka každé oblasti to může být jinak. Někde víc věříme, někde víc pochybujeme.

Něčemu, někomu je tak lehké věřit, jde to tak přirozeně. Jindy ani nevíme proč tomu druhému, nebo nějakému projektu nevěříme. Někdy se nám to věřit „vyplatí“ a někdy můžeme být zklamaní. A zase tím zklamáním jsme obohaceni o zkušenosti. Může sílit jak naše víra, tak naše pochybnost. Podle nastavení mysli každého z nás v daném okamžiku.

A pokud to vnímám správně, tak je určitá hranice poznání, za kterou se vše slije v Jedno a my prostě věříme.

Mně přijde užitečná taková víra, která mi přináší lehkost, posílení, uvolnění, pocit naplnění, vnitřní klid a mír. Postupně dospívám k tomu, že to je víra k tomu, co nás přesahuje, k životu, existenci, bohu… ke kvalitě, která v sobě obsahuje vše. A to jak to zářivé, tak to, co bychom raději neviděli.

Taková víra mi pomáhá i věřit v sebe, přijímat se, jak v tom, v čem jsem skvělá, tak v tom, v čem spatřuji tak zvané nedostatky. Pomáhá mi odpouštět sobě i druhým, což je osvobozující. Pomáhá mi chápat a díky tomu soucítit. A tedy v tuto chvíli to rozhodně není 100%. Nejsem stále v blaženém rozpoložení, v důvěře že je postaráno, nic neřešící. Nicméně moje schopnosti uvědomování si, což je součást vědomého života, jsou nyní v porovnání s dobou třeba před 10, 20 lety je rozhodně vyšší.
Víra mi pomáhá uvolnit se do toho, že na ten život nejsem sama, že se na svém bytí spolupodílím svými myšlenkami, slovy a činy, že jsem součástí něčeho většího, co mě přesahuje. Je plná přijetí, potenciálu, milosti, živosti a umožňuje mi pocit naplnění.
Nejnáročnější je být v důvěře ve chvílích, když se mi v životě dějí situace, které se mi nelíbí, ve kterých mi není příjemně. V takovýchto chvílích si uvědomit, že i to je součástí všeho a že vše je v pořádku, dává zabrat.

Před lety jsem četla, a od té doby mnohokrát slyšela, tezi, která vysvětlovala, že když jsem v nepohodlí, tak se uvnitř nás dějí nějaké procesy a ty jsou tu proto, abychom něco pochopili, abychom si něco uvědomili, abychom měli příležitost povznést své vědomí. Neříkám ani náhodou, že to jde v některých životních situacích snadno. Určitě v těchto dobách jdu do sebe a zároveň si uvědomuji, že mi pomáhá i podpora z venčí (zatím). Od moudrých lidí, od přátel, z knížek, ze seminářů. Vždy si navnímávám, co z toho, co mi říkají, se mnou „ladí“. Někdy je to vše, někdy je to jenom část, která se mi v dané chvíli hodí. Někdy také informacím, které ke mně přijdou, v dané době nerozumím, dopřeji si prostor pro integraci a mé pochopení přijde časem.

A zjišťuji, že časem si s čím dál tím více věcmi dokáži poradit. Že mi umí přicházet podpora z vesmíru. Že dokáži mít „AHA!“ momenty plné pochopení. Většinou přicházejí „jen tak“, nebývá to stylem, že bych si sedla a poručila univerzu: „A teď bych ráda jeden AHA! moment a tak se čiň.“ Také vnímám, že mi přicházejí s nějakým časovým odstupem od události, ke které se vztahují, nebo se mi, jak jsem již psala, řetězí. Každopádně když se to děje, tak o tom většinou v té chvíli nevím. Když jsou kolem mě lidé, nebo když jsem v nějaké zásadní situaci, tak mi to většinou nedochází. Zatím mi to dochází s odstupem času. Můj oblíbený čas, kdy „to chodí“, je ranní stav před probuzením, nebo bezprostředně po něm, případně při nějaké obyčejné činnosti, jako je třeba vaření.

Nevím, jestli si sami vybíráme vše, čemu jsme a čemu nejsme ochotní věřit. Připouštím, že každý máme oblasti života, ve kterých jsme více přízemní, a i takové, kde jsme „ve vyšších sférách“ a máme blíže třeba k lásce, soucitu, radosti. Já si za svůj život prošla různými etapami, a tak věřím, že se člověk může rozvíjet.

Slepá víra z donucení, také není to, o čem tu píši, je to až prožitá zkušenost, která umožňuje víru rozvíjet.

No tedy nevím, jestli jsem se do toho teď trochu nezamotala. Z nějakého důvodu jsem měla nutkání o tématu víry něco napsat, a tak jsem udělala. Každopádně to, čemu věříme, nás výrazně ovlivňuje.  Bytí v důvěře mi pro život přijde fajn. No a co, že to není 100 %, že tam jsou i pochybnosti. Dnes je to nějak a zítra to může být jiné. Jak ráda říkám „Na poměru záleží.“, a ten se může měnit. 

Naše vlastní tempo, náš vlastní způsob… jsou v pořádku, jsou součástí naší jedinečnosti

Když hledáme venku to, co je uvnitř, tak to nemůžeme najít. Když nám ostatní říkají, že to není správná cesta, tak je vůbec nemusíme chápat. Můžeme se na ně i zlobit, že nám křivdí. Když chceme prožívat stavy bytí a jdeme na to cestou dělání a snahy, tak to s největší pravděpodobností bude delší cesta. Třeba to v daném okamžiku neumíme jinak, nicméně věřím, že i na té cestě máme šanci pochopit. Ukazuje mi to i můj příběh. Vždy jsem do všeho šla s nadšením, otevřeností a nezapomenu, jak mě rozbrečelo jedno cvičení na roční škole práce s energií. Stála jsem uprostřed kruhu dalších účastníků a úkol byl zavřít oči a říkat, jak se cítíme. Cokoliv jsem řekla, tak mi ti kolem mě oponovali, že to je z hlavy, že nemluvím o pocitech. Dokonce mi řekli, že nejsem v sobě, že vnímají moji energii, jako kdybych byla ježek, že bych měla jít víc do sebe. Já vůbec nevěděla, co mi říkají, měla jsem pocit, že mi to dělají schválně, že na mě útočí, nevěděla jsem, co víc můžu dělat. Byla jsem z toho cvičení nešťastná a brečela jsem jak želva. Ten zážitek se mi zapsal do paměti.  Až o mnoho let později jsem postupně začala chápat, o čem tehdy mluvili. Také mi lety došlo, že abych byla schopná se nacítit, tak potřebuji klid a málo kdy mi to jde na povel. Možná i proto raději píši a do nějakých živých besed, nebo diskuzí se příliš nehrnu. Třeba to časem bude jinak.

Zážitků spojených s AHA momenty mám za svůj život mnoho. Třeba když jsem zůstala uvězněná na verandě penzionu. Tehdy jsem byla na semináři uvolňování emocí. Spala jsem na pokoji s dalšíma dvěma účastnicemi, a když jsem se ráno v 5 probudila svěží, nechtěla jsem se jen tak povalovat v posteli, tak jsem se tiše oblékla a vyplížila jsem se, že se půjdu projít po okolí. Ale nastal problém, na klíčích od pokoje nebyl klíč od dveří do budovy, a ty byly zamčené. Ale já chtěla ven, byla jsem na to připravená. Ženy nahoře spaly, tam jsem se vracet nechtěla. Začala jsem se rozhlížet, co bych mohla udělat. Vchod byl součástí verandy, která byla zhruba půlmetru až metr nad zemí (jak v které části), tak mě napadlo, že bych mohla jít ven oknem. Všechna byla zavřená a bez možnosti otevření. Jaké bylo mé zklamání. Všechna snaha marná. Došlo mi, že s tím nic nenadělám, že se ven nedostanu. Chtěla jsem ven, byla jsem naštvaná, že nemůžu, otrávená, že můj krásný nápad jít si užít ráno do přírody nevyšel, měla jsme v sobě přetlak. Na verandě byl gaučík a tak jsem se do něj celá otrávená „rozkydla“. No, co už teda, tak si tady sednu a počkám, až někdo přijde a otevře. A jak jsem tam, tak seděla, pomalu jsem se zklidnila a vybavila jsem si jedno cvičení z předešlého dne kurzu, kde jsme měli chvíli věnovat pozornost nějaké části lidského těla a vnímat, co to s námi dělá. Na verandě jsem byla jen já, a tak jsem začala věnovat pozornost svým rukám, jen tak. Ve finále z toho bylo nádherné, občerstvující, naplňující pobytí sama se sebou. Teď, jak to píši, se mi vybavila krásná věta od kamarádky, která se sem skvěle hodí: „Nikdy nejsi sama, vždy jsi sama se sebou.“ A přesně to jsem prožila. Místo toho abych pobíhala po okolních loukách, jak jsem měla v plánu, místo toho abych se vztekala, že nemám ten správný klíč, jsem si užila čas sama se sebou. A zároveň si uvědomila, co jsem právě prožila. Byl to příběh o zavřených dveřích. Kolikrát jsem před tím četla poučku, že když jsou dveře zavřené, tak nemá cenu na ně bouchat a domáhat se toho, aby se otevřely a pustili mě dál. Když by to byla má cesta, tak by ty dveře prostě byly otevřené, nebo až to bude má cesta, tak se otevřou. Nemá cenu se vysilovat snahou o jejich otevření, ani před nimi ve vzdoru sedět a čekat. Došlo mi, kolikrát jsem se snažila dostat za nějaké zavřené dveře, kolikrát jsem se někde dobývala, doprošovala, dolézala.

Ještě bych chtěla dodat, že to že si něco jednou výrazně uvědomím, ještě neznamená, že už toto nikdy nebudu řešit, prožívat, chtít reagovat podle svých navyklých vzorců. Jsou lidé a situace, které mě dokáží pěkně vyvést z rovnováhy. Takže ano, umím se naštvat, vztekat, fňukat, litovat se, být bezradná. Nicméně pozoruji, že nyní je pro mě jednodušší „nachytat se na švestkách“ a uvědomit si sebe, udělat si odstup, někdy se sama sobě zasmát, soucitně se na sebe podívat a jít dál. Většinou si už nevyčítám si ty situace, kdy jsem v životě byla trapná, kontrolující, vymezující se, kritická, upjatá, manipulující, dožadující se. A jasně že jsou chvíle, kdy pochybuji, řeším, neumím se rozhodnout. Z odstupu vnímám, že bych byla bývala mohla v některých situacích jednat jinak, moudřeji, láskyplněji, ale tehdy to prostě bylo tak, jak to bylo. Za některé situace jsem se lidem, kterých se to týkalo a někdy i sobě, vnitřně omluvila. Mnohdy jsem s odstupem času schopná si uvědomit své tehdejší motivy, z jaké úrovně jsem se tehdy chovala tak jak jsem se chovala. Ale není to tak že bych se tohoto pochopení dožadovala, ono prostě přijde.

Možná už po několikáté opakuji, vy to určitě máte jinak než já. Své řádky jsem psala se záměrem podpořit, uklidnit, povzbudit lidi na životní cestě, ukázat, jak to mám já, ale ne kvůli tomu abyste se mohli srovnávat, spíš abyste ze sebe mohli sundat tíži představ, očekávání a uvolnit se do obyčejného bytí. Abyste při prožívání „Já jsem“ měli jiskřičky v očích, jaký to „Já jsem“ je vlastně zázrak i když to není dokonalé. Vidíte, slyšíte, vnímáte tu DOKONALOST ve slově „nedokonalost“?

A teď ten úkol že? …

Jo to je ono!!! Pokud se Vás cokoliv z toho, co jste četli, dotklo, tak tam to pro Vás může být zajímavé a můžete se tam vrátit, ale jinak … možná … ani žádný (ode mě) není i když ho stejně „děláme“.  

Pokud Vás moje slova podpořila, potěšila, uklidnila, něco vám přinesla a zároveň inspirovala k přiměřené péči o sebe samé, uvolnila v otázce víry, podpořila v bytí, přinesla střípky nějakého poznání …  tak jsem velice ráda a vy ... Však uvidíte. Přeji nám všem, abychom ve svých životech byli spokojení.

Závěr a poděkování

Asi to tak v životě bývá, že si najdeme někoho, ke komu vzhlížíme, jehož slovům rozumíme, jehož dovednosti se nám líbí a třeba nám i ukazují, že také můžeme a mnohdy nám to svým způsobem dodává sílu a chuť se „snažit“ se sebou něco dělat, “pracovat na sobě“.

I já mám své „inspirátory“, jsme jim za mnohé vděčná, nikoliv však zavázaná.
A i oni mají své cesty, moudrost, kvality, díky kterým je vnímám jako průvodce a zároveň mají své lidské slabosti, svá témata, rádoby „defekty“ a pokud o nich vím, tak mi to dovoluje je vnímat jako lidi a je to pro mě svým způsobem uklidňující. 

Byla doba, kdy jsem si říkala, jestli jsem dost dobrá, když mám stále chuť navštěvovat semináře. Myšleno tak, že bych toho možná mohla mít už víc „zmáknutého“. Jestli je v pořádku, že se s některými tématy „babrám“ léta. Jestli nejsem slaboch, že vyhledávám podporující zážitky, terapie, jestli bych třeba už neměla být plně napojena na svůj vesmírný zdroj, a tudíž nemusela využívat externí. Řešila jsem, jestli je má víra v to, co nás přesahuje dostatečná. Obávala jsem se, aby se lidé, kteří za mnou chodí, nestali závislými na mé podpoře a tím pádem nesešli z cesty tvůrců vlastního života. Kladla jsem na sebe nároky v tom, že bych měla být schopná „dávat“ domácí úkoly, aby si lidé moji podporu mohli co nejvíce udržet ve svých energetických systémech. Koumala jsem, co všechno můžu ještě udělat, aby mé terapie byly efektivnější.

Díky přijetí toho, že je vše, včetně mě, v dané chvíli v pořádku, tak jak jsem o tom zde napsala, mi přišlo pochopení, že můžu tak jak činím, dělat to nejlepší, čeho jsem v dané chvíli schopná. Že tak jako já někdy potřebuji podporu, a z vesmíru mi přichází v různých formách, tak ji mohu poskytovat těm lidem, kteří se na mě obracejí. Že si u mě mohou navnímat energii, přijetí, lidskost, část mého poznání, podporu, normálnost, nedokonalost, živost. A když jim povím o “Já jsem“, o víře, o mém vztahu k tomu, co nás přesahuje, o energiích světla a lásky, když se spolu budeme bavit i o tom o čem se většinou nemluví, smát se, plakat, objevovat …  tak můžu být inspirací na jejich cestě. Že můžu na sobě ukázat, že duchovní složka života není jen nějaké náboženství. A je na každém, jestli a na kolik budou schopni, ochotni, připraveni ji uchopit. Také jsem přijala to, že pro někoho tento můj posun může být zajímavý a pro někoho i nepochopitelný. Někomu může stačit biorezonanční působení a někdo jiný může jít dál.

Přeji nám všem vnitřní klid, naplnění, lásku, víru, a abychom měli vše (věřili a klidně i věděli, že máme vše), co potřebujeme.  Netlačme na sebe, dejme vnitřním procesům prostor, jsou to věci, které „nevymyslíme“, nedají se vynutit, urychlit snahou. Můžeme se zajímat, můžeme být otevření poznání, můžeme být v pokoře k vyššímu smyslu a ty AHA momenty přijdou, doplynou, zapadnou v pravý čas.

To, co oslovuje mě, bude s největší pravděpodobností úplně jiné než to, co dává smysl, uklidňuje, podporuje Vás. Takže ne abyste hned začali vyhledávat a upínat se k tomu, že to všechno, co mělo význam pro mě potřebujete vidět, slyšet a že teprve pak můžete být v pohodě. Nicméně sama to mám tak, že určité fragmenty poznání pochopím od jednoho člověka a nějaký další kousek mi přijde od jiného, a tak nějak se mi to skládá. Takže pokud máte ještě pocit, že by se Vám něco hodilo, můžete se na ty odkazy podívat. A když to nebudete chápat, nebo vám to přijde v tuto chvíli divný, nebo to bude v nesouladu s tím, čemu věříte, tak to vypněte, neřešte.
Máte svoji cestu, a ta je vaše.

Vnímejte, co je v souladu s Vámi a za tím si jděte, to si vyhledávejte, tam čerpejte a možná se stane, že toho budete potřebovat méně a více se budete přibližovat ke svobodě, přímému napojení na vesmírné zdroje a tam kde budete, budete z jiné úrovně (důvodu), než že to potřebujete. 

U nikoho z průvodců neberu vše, co říkají, nebo píší jako dogmata, neměnné fakty, ukončené poznání. Některým věcem, které říkají třeba ani v jednu chvíli nerozumím a dojde mi to po čase (nebo také ne).

Jak jsem již psala každý máme svou cestu, své učitele. Pokud Vás zajímají ti moji, jmenovala jsem je v odkazu níže, chtěla jsem jim tím jednak poděkovat za jejich vklad do mého rozvoje a zároveň ukázat, že mi to moje poznání nespadlo jen tak z ničeho nic do klína.

Velice zřetelně si uvědomuji, jak významné jsou i moje osobní interakce s lidmi v mém životě, důvěra a otevřenost mnohých společných chvil.

Všem zmiňovaným průvodcům a mnoha dalším SPOLU lidem, situacím, místům … děkuji.

Zde je odkaz na poděkování průvodcům, seminářům, knihám. Někteří tito lidé zabývají jinou činností, než tou, která mi přinesla do života to o čem píši, nicméně si jejich vkladu stále vážím https://www.revitalizacni-centrum.cz/clanky/blog/podekovani--mym-zdrojum--poznani.html

Autorka obrazů, které v příspěvku vidíte Kouzlo věků a Osvoboď se s poselstvími je Jana Kosculics Valouchová  https://www.facebook.com/transformacni.obrazy Děkuji/Děkujeme

--------------------------------------------------------------------------

PDF celého textu Mise "Já jsem", odkazy na audia všech 3 částí, je v příspěvku, který je v menu nazvaný  Mise já jsem  (poznámka: postupně ho upravuji, doplňuji … tak v textech mohou být drobné odchylky)

A co dál? To se ukáže … vnímám ve svém psaní určitý potenciál, vnímám sílu slov, nicméně si nejsem jistá, jakou mám kapacitu na rozvíjení, jaká je hodnota pro další lidi, jestli je v tom takový smysl, že má cenu se tím více zabývat… Mám těch 150 stránek o seznamování v šuplíku a vím že mám pochybnosti, že mám strachy. Na kolik se „odkopat“, co všechno dát do veřejného prostoru, jak s ohledem na syna …. Zároveň věřím, že už v tomto psaní Mise „Já jsem“ je esence poznání, které může být pro někoho užitečná, a tak jsem ho “pustila“ do světa v tomto rozsahu.

Pokud byste měli chuť mi napsat nějakou svoji reakci, podnět, zkušenost, můžete tak učinit přes messenger, nebo FB profil https://www.facebook.com/mise.ja.jsem/ ,který jsem pro tento účet vytvořila. Nebo dalšími cestami, kterými spolu komunikujeme.