NAŠE REVITALIZACE

O větě "Já jsem", přijetí nedokonalosti, odporu, který klademe životu  ...

POZNÁMKA: tato část je v audio verzi ke stažení zde 2-cast-mise-ja-jsem.m4a (psané texty upravuji jak se ke mě dostávají zpětné vazby, tak v audiu můžou být rozdíly, nicméně základ se shoduje)

Nepíšu zde žádné podložené vědecké závěry, je to část mého osobního příběhu, prolínající se s cestou za poznáním. A tím, že moje Achillova pata jsou vztahy s opačným pohlavím, navíc nejsem žádný svatoušek, tak to chvílemi může být i docela červená knihovna. To píši až o částech, které tu teď nejsou a vlastně nevím, jestli a v jakém rozsahu budou. Mám v šuplíku, rozepsané pojednání o seznamování po 50 v pandemii. Je toho zhruba 150 stránek, takže slušný základ.

Přišlo mi jako dobrý nápad to pojednání o seznamování psát, protože když jsem se o své zkušenosti dělila se ženami (většinou) u sebe v poradně, tak díky mé otevřenosti a jejich nesouzení proudilo tolik energie, zájmu, generovalo se tolik živosti, docházelo se do takových hloubek procesů, že mě to až samotnou překvapovalo. Mým záměrem bylo díky svým chybám a procesům lidsky, ne moralisticky, nebo odborně povzbudit ty, co se jich to týká a jsou z nějakého důvodu singl k otevřenosti, živosti, připuštění toho, že seznámit se může být fajn, že na seznamkách jsou i kvalitní lidé.

První části jsem začala psát ve chvíli, kdy jsem zrovna měla známost a byla ve stavu optimistického rozpoložení, zároveň jsme měla za sebou pár někdy úsměvných, někdy trapných, někdy zoufalých držkopádů, takže jsem si myslela, že díky svým ponaučením a nadšení mám co předat. Pár lidí mělo možnost si je i přečíst a ohlasy byly v podstatě velice pozitivní. Čtenáři oceňovali otevřenost, připuštění zranitelnosti, nadhled a někdy i vtipnost. Jenže, známost se nevyvedla, přišlo několik měsíců spojených s bolestí, já ještě něco dopsala, ale už jsem neměla ten svůj happyend, najednou mi to celé přestalo dávat smysl a já své texty odložila.

Nicméně se pak stalo něco z toho, co popisuji v tomto mém zamyšlení Mise Já jsem a přišla další část poznání, ta, která se týkala mě samé. To bylo spojené s velikým uvolněním se do bytí, nehledáním naplnění z venčí a důvěrou o které zde píši. Uvědomila jsem si, že to celé seznamování je/bylo důležitou součástí mé duchovní cesty. Že jsem díky tomuto pochopila a zpracovala si mnoho věcí sama o sobě. Že to teď mám jinak, nově.

A teď je otázka, jestli nestačí toto mé shrnutí v pojednání „Mise Já jsem“, kde jsou vlastně ty nejdůležitější výsledky, jestli má cenu sednout si zpátky k těm textům, udělat jejich revizi a dopsat zhruba rok procesů. Zrovna těch, kde je dost o bolesti, o omluvenkách životu, o důstojnosti, o svobodě, o připoutanosti, o zamrzlých lidech paralyzovaných strachem ze života… Uvidím. Uvědomuji si, že by to byla síla a zároveň, že díky této svým způsobem tematické přízemnosti, by pro některé lidi mohlo být moje poznání uchopitelnější. Že by tam bylo ještě jasněji viditelné to, jak zde píši, že mám chyby, že je dokáži opakovat a zároveň to, že některé naše vzorce chování potřebují čas na uvědomění, čas na „přepsání“, že je třeba ani nevnímáme jako špatné… V tuto chvíli vím, že jsem všem lidem z mého příběhu, kteří se mě "dotkli" vděčná za poznání, za příležitosti k uvědoměním.  Takže červenou knihovnu v této chvíli nečekejte, ale potenciálně existuje.) Jo a pokud se Vás to náhodou nějak týká, tak jsem při psaní změnila města, jména a vynechala určité specifické údaje …

Zde bych Vás ráda vyzvala, abyste se neztratili v tom mém příběhu, ten Váš je pro Vás ten nejdůležitější. Občas to budu pro jistotu připomínat. Když se Vás něco dotkne, ptejte se: „Proč se mě to dotýká?  Co mi to může říct? Jaká je zde paralela s mojí osobní Achillovou patou?“. A když hned nepřijde odpověď, tak to pusťte z hlavy a nechte pracovat, třeba časem něco vyvstane. Když vám něco přijde směšné, tak se smějte. Když vám něco přijde dojemné tak si to užijte. Klidně nade mnou kruťte hlavou, souciťte se mnou, jen mě prosím nelitujte.  Když Vás napadnou vlastní zamyšlení, „rituály“, cvičení, hry … pusťte se do nich a vnímejte, co to s Vámi dělá.  Když, když, když …. Může být rozmanité, živé, smutné, divoké, lenivé, kritické, laskavé, zábavné, k pláči, moudré, pošetilé, zodpovědné, lehkomyslné … Tak a jedeme dál.

DOKONALOST

Nikdo není dokonalý, přesto jsme všichni dokonalí … v daném okamžiku

Před pár lety mě poměrně dost dráždilo, když jsme si uvědomila, že mě někteří lidé vnímají jako dokonalou. Prostě mě štvalo, že si mě idealizovali. Byla to pro mě tíže, břemeno. Vnímala jsem, že mě mají rádi, že si mě váží, že mě respektují. To je vlastně všechno fajn, nicméně odmítala jsem na sebe brát roli „vzoru“. Vnímala jsem to tak, jako by si mysleli, že mám něco, co oni nemají, že bych měla naplňovat jejich představy, chtěla jsem jim říct, že to je jinak a zároveň jsem nechtěla vytahovat seznamy svých „vad“ a přesvědčovat je o nich.

No, ne že bych teď vyloženě chtěla, ale moje poznání pokročilo, moje sebepřijetí je na nové úrovni, a tak toto téma otevřu. Díky procesům, skrze které jsem prošla, jsem schopna připustit a někdy i vidět světlo v bahně (o tom později) a proto se můžu otevřít přijetí dokonalosti v nedokonalosti.

Já jsem …

Já jsem je zdánlivě úplně jednoduchá věta, jenže se vám může stát, že se ocitnete na přednášce, jako já před více něž 20 lety, a tam se o tom „Já jsem“ bude několik hodin mluvit a vy nebudete vědět která bije. Tehdy ještě žila mamka. Šli jsme i s taťkou na přednášku paní Foučkové, která napsala knihu „Já jsem“. Posuneme se v čase dál, zhruba před 10 lety jsem se s „Já jsem“ opět setkala na seminářích u Kalyani Sofie Sarras, tedy ne že bych to chápala, byla tam pro mě jiná mnohem zajímavější témata. Každopádně mi začínalo být jasné, že přestože já to nechápu, tak na tom „Já jsem“ asi něco bude. V posledních letech dál přicházely různé podněty, prožitky a jednou se mi podařilo „náhodně“ zažít nádherný stav klidu, spokojenosti, spočinutí v bytí a došlo mi jo, to je to „Já jsem“. Bylo to nahodilé, neplánované, nicméně to bylo krásné a já v sobě měla „energetický otisk“ tohoto stavu a byla jsem za něj vděčná. Na cestě poznání jsem přijala za své to, že jsou prožitky „povznesení“, které přijdou v pravý čas, že si je nemůžeme vynutit, vyvzdorovat, vydřít svou snahou. A mezi ně jsem zařadila i tento „záblesk Já jsem“.

 Před dvěma lety jsem si k narozeninám, rozrušena a inspirována jedním z rozchodů, napsala báseň „Já jsem“. Skrze ni jsem připustila některé své vnitřní rozpory, byla jsem schopná je uvidět a následně pojmenovat. Měla jsem z ní radost, přinesla mi úlevu. Později jsem ještě namalovala stejnojmenný obrázek, který je „na pozadí“.

Někomu se líbila, někdo mi řekl, jestli se nebojím se takto „odhalit“. Já o tom takto nepřemýšlela.
Pro mě byla a je součástí procesu. Tehdy mě nezajímalo, jestli je to dobře nebo špatně, jestli jsem s tím v pohodě nebo nejsem, byla jsem ráda, že vznikla.
 

ODPOR

Pár měsíců poté (básni a zároveň po dalším rozchodu), jsem si uvědomila „jak jsem ODPORNÁ“. Byl za tím další muž. V průběhu našeho seznamování se přicházel s různými návrhy a já je šmahem odmítala. A až když se naše cesty rozešly, tak mi došlo jak ve svých 51 letech kladu odpor životu, jak všechno vím, mám na to názor a jsem předem uzavřená i věcem, které bych vlastně i mohla třeba aspoň z části vyzkoušet. Aby to bylo trošku konkrétnější, tak mě třeba zval do sauny a vířivky, ale velké teplo a vlhko mi už léta nedělá dobře, a tak jsem řekla, že wellness nemám ráda. Což vlastně není tak úplně pravda, mám ráda masáže, užiji si infračervenou saunu, mám ráda pohodičku, takže se mohl najít průnik. Nebo říkal, že bychom mohli zajít do hezkého podniku na skleničku. Alkohol téměř nepiji tak jsem řekla, že na to mě moc neužije, ale pak jsem si uvědomila, že hezká prostředí mám ráda a vlastně už mě nenapadlo navrhnout, že on může pít skleničku, já si můžu dát nealko, a tak být oba spokojení, že nejdůležitější je přeci být spolu. Tedy on byl super akční, a to bych opravdu nejspíš nedala.

Každopádně když mi ta moje „odpornost“ došla, řekla jsem si, že zkusím být otevřenější a než něco zavrhnu, tak si nechám čas, odstup a budu hledat, jestli tam přeci jen nenajdu něco, co bych mohla vyzkoušet. Díky tomu jsem si hned následující léto užila pár pro mě pošetilých aktivit, třeba paddle board, řasovou válku s dětma. A bylo skvělé, že si tohoto posunu všimnul i můj syn a bylo vidět, jak ho tato moje nová uvolněnost baví. Dokonce si toho všimly i moje spolutanečnice a pár dalších blízkých lidí. A není to, že bych se po hlavě vrhala do všeho, co mi přijde do cesty. Zajímavé je, že se to uvolnění krásně projevilo i ve všedním životě. Jo a vtipné je, že bych před tím, než mi to došlo, nepřipustila, že bych mohla být zkostnatělá, strnulá, konzervativní, zabrzděná, zatuhlá… Já? To tedy ne. Smích… Dnes jsem svůj odpor schopna mnohem dříve uvidět a jinak vyhodnocuji, do čeho se pustím a do čeho ne.
Později jsem to začala vnímat i u dalších lidí, jedná se o jakousi strnulost, strach se do něčeho pustit, něčemu se otevřít, jako by v těch lidech stagnoval život. V té samé době, kdy jsem se zabývala odporem, jsem se zabývala i kvalitou potěšení, krásně se doplňují. Tak když by Vás to téma lákalo, můžete si něco přečíst zde: https://www.revitalizacni-centrum.cz/clanky/blog/ruzne/poteseni.html​.

A co vy, jak to máte s odporem? Napadlo Vás se tím někdy zabývat?

Je mi to jasný… Já vím… To už jsem slyšel/a …

Je další věc, se kterou se často setkávám. Víme toho tolik, ale pohodu nám to mnohdy nepřináší. Uvědomění si něčeho a žití toho, jsou podle mé zkušenosti dvě různé fáze procesu, které mohou a nemusí očividně navazovat. Někdy mezi nimi může být i poměrně dlouhá časová proluka a je těžké vidět souvislost. A jindy na sebe formou řetězení zřetelně navazují. Často k uvědoměním docházíme v době, kdy jsme vystaveni nějakému nepohodlí a chceme se ho zbavit, proto můžeme být někdy netrpěliví. Už abychom to pochopili. Už abychom to měli za sebou. Už abychom byli zdraví. Už abychom měli toho partnera. Už abychom měli dostatek. Už aby… Už aby… Už aby to bylo tak, jak si to představujeme… a už nám nedochází, že vlastně vytváříme tlak, že kupčíme (budu hodná, udělám to, a to, a proto dostanu to a to…), a že si tímto „tlakem“ celý proces vytváření reality podle svých představ můžeme blokovat. I zde platí, že záleží na míře, na našem osobním nastavení. Každopádně čeho je moc to hoje příliš. Mě pomohlo, když jsem si uvědomila, jak jinak funguji, když jsem v uvolnění (což není apatie, nebo nečinnost), je to, když nejsem pod tlakem, v napětí. Dokáži věci kolem sebe mnohem lépe vnímat, prožít, užít si je.
 

UVOLNĚNÍ

Uvolnění je kvalita, která „umožňuje“. Co všechno umožňuje, nejsem schopna pojmenovat. Mě to třeba došlo v souvislosti s orgazmem. Když se cítím v pohodě, přijímaná, v bezpečí, bez tlaku na to, že to přeci musí být, jinak je něco špatně … tak to jde mnohem lépe. Třeba z pohledu biorezonance, pokud je tělo ve stresu, pokud není uvolněné, tak se v něm velice těžko startují léčebné procesy. Zjednodušeně řečeno stavy kdysi potřebné pro přežití, reprezentované připraveností na boj, nebo útěk, mají přednost před sebe regenerací (imunitou) a nefungují paralelně. V současnosti k nám přichází mnohem větší množství impulzů, než tomu bývalo, třeba i před 20 lety v dobách rozjezdu internetu, a my je vyhodnocujeme, zpracováváme, reagujeme na ně. Je-li toho příliš, můžeme se cítit přetížení a pod tlakem. A teď se tedy UVOLNĚTE!!! Vtip, ani to se většinou nedá jen tak hned na povel. Nicméně je na nás, jestli si do svého života cíleně zařadíme aktivity, které nám pomohou se uvolnit, během nichž se mohou dostat ke slovu i naše samo regenerační schopnosti.  Proto tolika lidem dělá dobře spočinutí, pobývání v přírodě, meditace, masáže, tanec... Ale o tom jsem nyní vyloženě psát nechtěla.
 

Další „POKLAD - oříšek“ duchovního poznání o kterém bych se chtěla rozepsat je teze „Vše je v pořádku takové, jaké to je“

Kolikrát jsem se s tím někde setkala a kolikrát si řekla, že to přeci není možné. Kolikrát jsem se tím chlácholila a vnitřně to mentálně rozporovala. Kolikrát jsem se obviňovala za to, že to v té situaci nedokáži vidět jako dobré. Kolikrát mi to dávalo částečnou úlevu a zároveň pocit nedostatečnosti v tom, že asi to bude dobré, jen já to ze své úrovně nevidím. Kolikrát mě to štvalo, jak někdo může mít tu drzost a v téhle hnusné situaci říct, že to je dobré. Takže pokud si myslíte, že to je pěkná blbost, alibismus, nasazování si růžových brýlí, strkání hlavy do písku… tak vám rozumím. Dejte tomu čas. Tím, že se k Vám ta myšlenka dostala, tak už ji máte jako semínko k dispozici a jednou může vyklíčit a následně vyrůst do poznání.

Pro mě to byla/je cesta v řádech desítek let, bylo na ní několik lidí, kteří se se mnou podělili o své poznání, a nyní vnímám, že přijetí myšlenky, že je vše v pořádku tak jak to je, nám může přinést klid, uvolnění a dovolí životu bez nadbytečného odporu proudit a přinést nám přesně to, co je pro nás v dané chvíli našeho vývoje to nejlepší. Možná se nejprve stane, že tuto myšlenku přečtete v nějaké knížce, že ji uslyšíte od někoho pro vás zajímavého, pak k vám bude přicházet opakovaně, budete si s ní pohrávat. Někdy bude náročné ji přijmout, obzvlášť ve chvílích, kdy věci nepůjdou podle vašich představ, nebo kolem sebe uvidíte nějaké bezpráví, lidé kolem vás budou mít náročná období a vám jich bude líto (být líto a cítit s někým soucit jsou různé kvality) a přesně v těch dobách si můžete říct, že to je blbost, můžete se i vnitřně vztekat. Nebo vám to bude jasné v některých oblastech vašeho života a v jiných to bude drhnout. Postupně si začnete všímat, že se poměr oblastí, kde jste v pohodě, se zvětšuje. Pak už bude jen malinko oblastí, nebo situací, kde pro Vás bude těžké přijmout, že je vše v pořádku tak, jak to je. Ale je velká šance, že se díky životním zážitkům, někdy díky slovům napojených lidí, náhodným setkáním … budete přibližovat ke stavu, který bych nazvala smířením. Smíření není apatie, nebo rezignace, je tam klid, který dovoluje „se hýbat“, nebo dokonce „nechat sebou hýbat“. Stavu, kdy se hýbete v souladu s vesmírem a všechno vám vychází, se moderně říká flow – plynutí, proudění a může to být pořádná jízda. (Co k tomu vedlo/pomohlo mně ještě někdy rozvedu, každopádně buďte otevření podnětům, a někdy i zdánlivě bláznivým, dětským nápadům a vnímejte, co Vám to přinese.)

A teď zpátky k „Já jsem“ a procesu/příběhu, který bych nazvala „Já a můj špek“

Schválně, když bych Vám řekla: „Jaké části těla na sobě máte rádi?“  Co byste odpověděli? (a klidně si to napište na papír) Tak co? Oči, vlasy, nohy, postavu, dlaně, nehty, prsa (ženy), ramena, penis, varlata (muži), stehna, lýtka, břicho, zadek, ústa, dolíčky ve tvářích, čelo, …?

A co byste řekli na otázku: „Jaké své schopnosti, dovednosti, kvality, povahové rysy na sobě máte nejraději?“ Tak co? Šikovnost, chytrost, důslednost, elán, krásu, vytrvalost, praktičnost, pracovitost, úspěšnost, tvořivost, hravost, sílu, schopnost něco vysvětlit, schopnost něco opravit, pořádkumilovnost, rozhled, bytí dobrým rodičem, schopnost tmelit a propojovat lidi, moudrost, lásku k přírodě, vnímavost, všímavost, oduševnělost, smyslnost, odvahu, schopnost se vyjadřovat, schopnost psát, preciznost, schopnost ekonomicky uvažovat, schopnost plánovat, schopnost soucítit, ohleduplnost, schopnost se o sebe postarat, schopnost pečovat o druhé, schopnost spontánně jednat, trpělivost, rozvahu, rychlost … no našlo by se toho spousta, za co bychom si jako lidi mohli pochvalně poklepat na rameno a říct: „Jo, v tomto jsem dobrý/dobrá.“

Člověk nepotřebuje bambilion věcí, ve kterých je skvělý, stačí pár, kde je dobrý, pak má většinou spoustu, kde je průměrný a pak pár které mu jsou cizí. Když to vezmu za sebe tak mám spoustu energie, vytrvalost, hloubavost, praktičnost, jakousi diplomacii, schopnost psát, schopnost vidět krásno, otevřenost poznání, schopnost inspirovat, no ještě něco by se i našlo. Jé úplně bych zapomněla ráda vařím, dokážu si užívat požitků a jsem přesvědčená, že mám příjemný dotek. Pak je toho spousta průměrného, ale na život je to na pohodu a pak mám oblasti, kde jsem až bych řekla marná, a to je třeba smyls pro pořádek, vztah k úředním záležitostem, mizerný všeobecný rozhled, nejde mi rychle reagovat a obhajovat se, když na mě někdo tlačí, nebo mě kritizuje, schopnost prokrastinovat u věcí, které mě “neberou“, nebo mi jsou nepříjemné, mizernou disciplínu (přitom vytrvalost mám). (Víc toho bude i až/jestli toto psaní časem spojím s těmi mými „storkami“ ze seznamování.) 

Tak zpátky do obecna. Často si o sobě myslíme, že to, co děláme, co vnímáme, co umíme je přeci normální. Mnohdy na sobě nevidíme nic výjimečného a skrze tuto perspektivu se díváme i na lidi kolem, třeba i nevědomě je sami se sebou srovnáváme.
Někdy si o těch druhých myslíme, že jsou líní, pohodlní, nešikovní, když v něčem nejsou tak dobří jako my. Někdy je zase obdivujeme za dovednosti, ve kterých nás přesahují. Někdy se na ně zlobíme, že se víc nesnaží, někdy za to že jsou super výkonní.

Někdy kroutíme hlavou nad tím, co na nás ti ostatní vidí, co na nás obdivují, vždyť je to tak jednoduché… Jo, jo, jenže to jednoduché je často ve chvíli, kdy děláme to, co nám je blízké, co je naší přirozeností. Jsme v tom autentičtí, silní, samozřejmí.  Ne že by to nevyžadovalo úsilí, práci, projevení se, to ani náhodou, ale nám je to z nějakého důvodu vlastní. A podobně to může být i obráceně, když vidíme někoho, kdo je v něčem skvělý, tak můžeme mít tendenci se s ním porovnávat a někdy třeba i podceňovat své vlastní bytí. Nedávno jsem došla k závěru, že jsme pravděpodobně všichni v nějakém směru rozšíření a v nějakém zúžení. A ty oblasti a poměry, jak to máme poskládané mají velice široký rozptyl. A tak si o někom můžeme říkat, Jak může být, tak …. A on zase o nás Jak může být, tak … a oba máme ze své perspektivy, úrovně poznání, úrovně zkušeností pravdu.

Pochopila jsem to před lety na tancování. Vedu kurzy tance. Mezi účastnicemi jsou i profesionální hudebnice. Jednou jsme se pozastavily nad nějakou skladbou a ony se mi snažily přiblížit co všechno v ní slyší … a došlo to až do otázku: „A copak ty to tam neslyšíš?  A já musela odpovědět: „Ne já to tam neslyším.“ Nicméně jsem přesto na tu skladbu mohla tančit, učit a prožívat ji do úrovně svého vnímání.

Určitě jste už pochopili, že vycházím z toho, že každý máme nějaké kvality, dary, které nám jsou vlastní. Když si jich začneme všímat, může nás to podpořit. Může nám to vykouzlit úsměv na tváři a možná bychom se do sebe mohli i zamilovat, nebo se prostě přijmout víc, než se přijímáme. A nemusí to být úplně rychlý postup. Za sebe můžu říct, že jsem si kvality začala nejprve uvědomovat na mužích, které jsem začala poznávat v pandemii, nikdy před tím mě nenapadlo takto o nich přemýšlet. Prostě jednou mi to tak došlo. Hele tento člověk přichází s kvalitou tvořivosti, tento s rozvahou a moudrostí, tento se silou, tento …, bylo to moc zajímavé. Po nějaké době jsem v tom byla dobrá, dokázala jsem vystihnout, vyjádřit, uznat, ocenit kvality lidí kolem sebe lépe než kdy předtím. Nezpůsobovalo to ve mně pocity méněcennosti, spíš to bylo jako takové objevné putování. Heleme se, takováto kombinace je také možná, to je zajímavé. Čím mě ten svět ještě překvapí. Také jsem začala vyhodnocovat, jak se v přítomnosti jednotlivých kvalit cítím, jestli mi je v tom celkově, částečně, nebo vůbec dobře. Ale to je zase jiná část. Než to dál propojím, tak jsem o tom před časem psala zde: https://www.revitalizacni-centrum.cz/clanky/blog/integrace-kvalit.html

A pak se to stalo, představte si, jsem v situaci, kdy si uvědomuji kvality na ostatních, a tak normálně si žiju. A teď vám to asi nevysvětlím, ale jednoho dne jsem seděla ve stavu, kterému říkám spočinutí (někdo by řekl meditace, nebo stav klidu) a „stalo se“, že se to s těmi kvalitami obrátilo směrem ke mně.

Myšleno tak, že najednou jsem sama měla radost z toho, jak mám ty svoje kvality. A já vám najednou měla ze sebe radost. Prostě sedím si tak v posteli, v pyžamu ve své nejobyčejnější obyčejnosti a jen tak mám radost sama ze sebe. Mám radost z toho, že jsem, že jsem, jaká jsem, a je mi v tom stavu skvěle. No, chápete to? Já byla jak v Jiříkově vidění. Každopádně to bylo dobrý, vlastně skvělý, ale nebyl to konec této epizody, která se přeci nazývá já a můj špek a o špeku zatím nic moc informací.

Nicméně když budete mít teď chuť přestat číst a pověnovat se sobě, tak si můžete vzít kus papíru a napsat na něj jaké kvality u sebe oceňujete, v čem jste dobří, co vás baví, které části svého těla máte nejraději.

Co to ve vás dělá, zabývat se takto sebou. Je to jednoduché, nebo to je trochu fuška? No tak schválně kolik, kolik toho napíšete a co při tom zažíváte. A i když to bude jedna, dvě, tři věci, tak to stačí. Teď to je takto, a tak je to v naprostém pořádku.

V celém tom procesu, kterému zde říkám „Mise Já jsem“, má své místo i řetězec uvědomění, kterému říkám „příběh lotosu“. Kombinují v něm zážitky z tancování, tvořivost, podporující obraz „Osvoboď se“ a moje vnitřní procesy. (obraz je v textu na webu)

Podstata příběhu lotosu v mém pojetí spočívá v tom, že máme krásu lotosového květu, kterou vidíme, můžeme ji obdivovat, opájet se její září, jejím světlem, opěvovat ji, jak je nádherná, božská a ani si nemusíme uvědomovat, že pod povrchem jsou kořeny, které nejsou tak roztomilé, líbivé a barevné, že bychom si je vyfotili a s úžasem se na ně dívali.  Že krom světla slunce, které podporuje lotos energií shora, je tam dole bláto, ze kterého lotos čerpá další podporu ve formě živin. A prostě jedno bez druhého neexistuje. Když jsem si s tímto pohrávala, tak jsem procházela různými fázemi uvědomění, až jsem uviděla tu krásu, záři, světlo i v těch kořenech a blátě. Je to stav, asi nejsem schopná to více vysvětlit, nicméně pro nás je teď důležité, co se stalo poté.    

Již jsem měla za sebou radostné spočinutí ve své vlastní přítomnosti. Příběh lotosu byl životem napsán, já od velikonočního pátku procházela zajímavými procesy a dalo by se říct, uvolňovala stará energetická „pouta“ a užívala si uvědomění, která s tím přicházela. (opět zajímavé téma a proces, ale spíš na jindy) V té době jsme měly příležitost s děvčaty (34-55 let) vystoupit na jedné příjemné taneční sešlosti. To by nebylo až tak neobvyklé, a přesto to bylo výjimečné. Z této akce jsme měly pěknou videonahrávku a vzniklo kolem ní trochu haló. V jedné části jsme udělaly viditelnou chybu a všechny v rámci tria jsme se rozhodily, což se většinou nestává. Vlastně mi to přišlo jako skvělá příležitost k ukázání toho, co naše studio nabízí. Že jsme “prostě“ normální ženy, které nejsou dokonalé, které mají koníček, který nás neskutečně baví a může do života přinést mnoho. Doplňuje se to s tím, co nějaký čas hlásám ve studiu, a to je tvrzení, že kultivace pohybu může vést k větší schopnosti, někdy i radosti z prožívání svého těla a stavu, že nám je dobře, někdy i skvěle v našich tělech, a to ať jsou jakákoliv.
Opravdu mě těší ty chvíle, kdy tančím, jak sama, tak se ženami, nebo když se svými pohyby … no to teď asi nechci dál rozvádět. Vrátíme se k videu. Mám nahrávku a chci se o ni podělit. Dám ji na studiový taneční FB a zároveň na svou osobní zeď. Uvědomuji si, jak tam mluvím o sebepřijetí, jak vím, že je tam vidět radost z našeho tance, i to, jak jsem před měsícem na jiném vystoupení, kde mě dost lidí znalo, řešila svou současnou formu a jak se mi, přesto že jsem s ní nebyla úplně spokojená, dostalo několik komplimentů, že naše vystoupení bylo krásné.

Také ve mně „jely“ hlášky, které občas sdílí mé o více než 10 let mladší spolutanečnice, kdy jim kamarádky u vína třeba řeknou: „A nejsi už na to vystupování moc stará, a nevadí ti, že vypadáš …“, prostě všechno to na nás působí a já vím, že na té nahrávce mi z modrého kostýmu v současné době docela pěkně „leze špek“, prostě se tam nad tím pasem tak pěkně natřásá. Do corony (kdy jsem se v době útlumu tanců méně hýbala a se synem na online výuce pěkně vykrmila), následně jsem si nepříjemně popálila chodidlo (kdy jsem několik měsíců nemohla tančit) a dostavil se přechodu (kdy si hormony začaly trochu dělat co chtějí) jsem na výraznější nadváhu nebyla úplně zvyklá a teď to tam je. Navíc jako výživový poradce vím, co bych mohla dělat… A jsme u toho, spousta lidí ví, co by mohli dělat a nedělají to. Určitě také máte v životě nějakou oblast, kde víte, co byste mohli, ale neděláte to vždycky. Tedy někteří disciplinovaní a dokonalí to mají jinak, ale já jsem dokonalá ve své nedokonalosti a většina lidí co znám, to mají podobně. Nicméně o to teď až tak moc nejde.
Vrátím se k vnitřním pochodům. To že jsem dala to video na taneční FB pro mě bylo úplně v pořádku. O tom jsem ani chvilku nepochybovala. Tam nás sledují většinou ženy, které mě znají, mnoho z nich ve studiu někdy tančilo a v podstatě mně i studiu fandí, nicméně mezi přáteli u sebe na soukromé zdi mám zajímavou směsku lidí. Jsou tam jak ženy, tak muži, jsou tam přátelé z obchodní sféry, kde je dres kód sako a kostým, jsou tam krom žen, co se se mnou setkaly skrze tanec u nás v Ústí, i profi tanečnice, které mají vysoké nároky a kritické oko jak na sebe, tak na další ženy, mám tam přátele z duchovních sfér, z akcí pro děti kam chodívám se synem… no prostě jsem začala vnitřní dialog. „A vůbec hodí se tam tohle video? Neměla bych to raději dát pryč?“ Přišla mi do hlavy i věta „Ty to nevidíš?“ a já si odpověděla: „No jasně vidím, je to špek a je tam.“… NO a večer jsem to video na své osobní zdi dala jako neveřejné. Šla jsem spát a ráno to pokračovalo vnitřním procesem. „Ty jsi to video dala pryč. Proč jsi ho vlastně dala pryč?  Co to znamená? Znamená to, že se stydíš? Znamená to, že se na nějaké úrovni nepřijímáš? Hele, kde jsou ty tvoje řeči typu „Cítím se skvěle ve svém těle?“  Tak jo, nebo ne? A jak to je s tím světlem v kořenech lotosu a bahně ze kterého čerpá sílu? …“ A jak vám tak pobývám v tom polospánku v posteli, vidím ve vzpomínce ten špek, který se na videu tak bezostyšně ukazuje nad sukní, a tak si říkám: „Ale tohle jsem teď přeci taky já, když to budu popírat, nebo kritizovat (to není to samé jako si uvědomit, že to tak teď je), tak to je jako bych sama se sebou bojovala, jako bych byla svým nepřítelem, a to mi přeci ubírá sílu. Můžu v tom špeku také vidět světlo a z tohoto místa přijetí pak klidně i dělat nějaké následné kroky? Třeba se zamyslet nad svojí současnou životosprávou, dát trochu víc do praxe to, co znám? Vždyť to jsem taky já.“ A řekla jsem svému špeku: „Ty jsi vlastně taky já a já tě vnímám. Vidím v tobě život, vidím v tobě část svého životního příběhu. A rozhodla jsme se tam to video zase vrátit. Stát si za sebou. Připustit, že tak jak jsem nyní, jsme pro teď a tady v pořádku.“

A víte, co se stalo? Došlo mi, kolik energie je skryto, zadržováno v těch našich částech jak fyzického těla, tak našich vlastnostech, které nepřijímáme, za které se stydíme, za které se ponižujeme… A ulevilo se mi. Shodou okolností jsme měli mít ve studiu volný tanec, což je něco jako diskotéka se záměrem a mě napadlo vytvořit letáček se Srdcem.

Na své břicho jsem si namalovala tužkou na pusu dvě srdíčka a ženám je ukázala. Při tom nadšeně povídala svůj příběh o lotosu, o videu, o špeku a o jiných vlastnostech ve kterých nejsem vzorová, i o tom, jak jsem si uvědomila, jak jdu svým studem a nepřijetím sama proti sobě.  A že věřím, že když se přijmeme s tím, že teď jsme v pořádku takové, jaké jsme, tak se může uvolnit energie, kterou budeme moci využít. Že můžeme čerpat sílu z věty „Já jsem“ a být tak více ve spojení samy se sebou, jelikož „Já jsem“, v tomto kontextu, teprve takto v úplnosti obsahuje jak ty kvality, na které jsme hrdé a máme je rády, tak ty kvality, u kterých je nám jasné, že by nedostaly nálepku perfektní.  Že „Já jsem“ je nějaké v dané době a že v té době to není ani víc, ani míň. A že přesně to Já jsme má nějaké kvality, nějaký potenciál a že prostě víc, než jsem v teď a tady nejsem. A buď to stačí, nebo to bude stačit jinde. A teď teprve můžeme přijmout, že jsme dokonalé boží dílo i ve své zdánlivé nedokonalosti, můžeme se k sobě začít chovat s větším pochopením, láskou a třeba se i zamýšlet se nad tím, jak bychom se mohly dále podpořit.

A proč jsem to psala? Protože věřím, že by někoho tato moje slova mohla podpořit, někomu mohla pomoci přijmout se. Uvidět, že i jiní lidé, třeba i takoví, kteří se nám zdají být dokonalí, skvělí, silní, vyrovnaní, o sobě pochybují. Že to, že si budu říkat: „jaká jsem hrozná, když jsem …“, mi může vlastně ubližovat. A není to alibismus. Je to přijetí současného stavu, po kterém si můžu říct otázky: „A mohlo by to být jinak? Líbilo by se mi to víc ještě jinak? Co pro to můžu udělat?“ a následně některé z nápadů uskutečnit tak, jak v dané době dovedu.

Pokud byste měli pocit, že to je nesmyls, nebo že na to teď nemáte sílu, chuť, odvahu, tak to nechte plavat. Tyto myšlenky ve Vás možná budou pracovat i tak.  Třeba si „jen“ zkuste navnímat ty kvality, které byste na sobě mohli ocenit. I to může být dobrý začátek. Vlastně jsem také začínala z této strany. Přijde mi, že to je podstata sebepřijetí. A nyní ve mně pracuje ještě otázka, jak to je se sebepřijetím a sebeláskou. Na kolik se tyto dvě kvality prolínají, jestli jsou v něčem odlišné…, ale to zase někdy příště.

Mezi příběhem lotosu a mojí básničkou „Já jsem“ uplynuly 2 roky času. Mezi nyní a dobou, kdy jsem se o věci mezi nebem a zemí začala zajímat, je zhruba 25 let. Uvádím to zde proto, abyste si nemysleli, že to je všechno hned (tedy ono k tomu poznání asi je i možné dojít rychleji, nicméně má cesta je tato) a abyste na sebe netlačili, neznevažovali se pochybnostmi že nejste DOST …, abyste nepropadali marnosti, že vás to poznání míjí... Možná budete rychlejší, možná budete pomalejší, určitě vám budou chodit jiné řetězce, jiná uvědomění, jiná znamení, budete potkávat jiné lidi… a to je v naprostém pořádku. Každý máme vlastní cestu.

Třetí část bude o víře, o cestě a poděkování.

PDF celého textu Mise "Já jsem", odkazy na audia všech 3 částí, je v příspěvku, který je v menu nazvaný  Mise já jsem  (poznámka: postupně ho upravuji, doplňuji … tak v textech mohou být drobné odchylky)

Pokud byste měli chuť mi napsat nějakou svoji reakci, podnět, zkušenost, můžete tak učinit přes messenger, nebo FB profil https://www.facebook.com/mise.ja.jsem/ ,který jsem pro tento účet vytvořila. Nebo dalšími cestami, kterými spolu komunikujeme.