NAŠE REVITALIZACE

O biorezonanci, smyslu sebe podpory, bytí v roli tvůrce, přetlaku z toho co všechno bychom mohli, netlačení na sebe ... 
POZNÁMKA: zde je odkaz na audio nahrávku této části 1 cast mise ja jsem.m4a můžete si ji stahnout a poslechnout. (psané texty upravuji jak se ke mě dostávají zpětné vazby, tak v audiu můžou být rozdíly, nicméně základ se shoduje)

Pokusím se zaznamenat do slov část mého pochopení. Je to o mě, pro mě a zároveň vnímám, že jsou se mnou ve spojení lidé, kterým by mohlo přijít zajímavé a možná i podnětné si mé řádky přečíst. Pokud Vám to však přijde nějaké „divné“ tak to je také v pohodě, prostě to v dané chvíli, nebo vůbec není pro Vás.

Brzy tomu bude 8 let od chvíle, kdy jsem začala nabízet možnosti biorezonančního vylaďování. Díky tomu mám za sebou několik tisíc hodin sezení naplněných i lidskými příběhy. Tyto příběhy jsou jiné než ty, které mě provázely dříve, když jsem s lidmi v poradně řešila převážně výživu, jsou mnohem otevřenější, osobnější a přesto, že si svou „práci“ neberu domů, tak mě ovlivňují, nutí k různým zamyšlením, k hledání odpovědí.  

Když jsem Bicom opatřila, měla jsem k němu základní testovací sadu a začátečnickou metodikou. Postupem času jsem opatřila další doplňkové příslušenství, absolvovala několik desítek odborných seminářů a díky tomu, v kombinaci s přibývající praxí vnímám rozšiřování záběru svého působení.

 Cílem biorezonančního vylaďování jako takového je tělo podpořit, odlehčit mu a dát mu energetický „vzor“ jak by mohlo optimálně fungovat. Vlastním záměrem ošetřovaného člověka a opakovaným působením posilujeme efektivitu harmonizace a zvyšujeme šanci, že si tělo dokáže lépe udržet podporující energetické vzory a nastartovat sebe regenerační procesy.

Každé sezení je jedinečné, tak jako jsou jedinečné okolnosti daného setkání. Je jasné, že když přijde člověk v dezolátním energetickém stavu, tak je potřeba více sezení, aby se tak nějak zmátožil. Zajímavé je, že někdy se lidé s nepohodlným stavem trápí i léta a pak si myslí, že za jedno či dvě sezení bude od toho, co je obtěžuje, pokoj. No to by byl skoro zázrak. Jako, nevylučuji je, nicméně spíš stojím nohama na zemi.

Navíc pokud sám „nezabere“ myšleno tak, že nepodpoří své uzdravení, tak budou výsledky menší a dočasné. A jak by měl vlastně „zabrat“? To záleží. V biorezonanci můžu testovat a následně harmonizovat nerovnováhy na 7 úrovních: fyzické, energetické, mentální, psychické, emoční, vegetativní a duchovní. Podle toho, co vytestuji se dá vyvodit, jaká následná sebe podpora by byla nejvhodnější.

Podstatné je si uvědomit, že každá nerovnováha má své příčiny, většinou v kombinaci. Někdy jsou složky té kombinace velice zřetelné, třeba toxický vztah, nevyrovnání se se ztrátou, obecně nadměrná konzumace (rozumějte, taková, že se s ní tělo nedokáže vyrovnat a přejde do „zátěže“), chemické zatížení (například z pracovního prostředí), nadměrný stres, oslabení přes nějaký patogen (borelie, oparový herpes virus…), přetížená mysl, prožitá traumata, rozházené hormony, přetížené nervy, nepodporující přesvědčení, rodové zátěže, toxické emoce… a jindy se nedají tak jednoduše pojmenovat. A navíc to, co často vnímáme jako příčinu, může být vlastně následkem.

Má tedy vůbec smysl se sebou něco dělat, když například v dané chvíli nejsem schopný/á odejít z práce, kde vím, že mi není dobře. Má smysl zabývat se hubnutím, když za mnoho prožitých let vím, že až přijdou nervy, tak to zase budu zajídat? Má smysl chodit na terapie, když z nějakého důvodu nejsem schopná odejít od partnera, se kterým je život vyčerpávající? Má smysl něco dělat, když si myslím, že jsem už všechno zkusil/a? Má smysl se nad sebou zamýšlet, když mám již léta pocit, že to nikam nevede.

Víte co, každý si musí odpovědět sám. Můj přístup k tomuto je, že dokud jsem to nezabalila, tak mám šanci. A beru to tak, že vše, čím sama sebe podporuji, se počítá. Může mi to pomoci získat energii, nadhled, odlehčení, odstup, uvolnění, nápady, povzbuzení, a to dohromady podle mě přináší další možnosti, jak svou neutěšenou situaci zvládnout. Takže za mě ano, smysl to má. Prostě to, že si sami sobě jdeme naproti je z mého pohledu užitečnější, než sedět někde pasivně a čekat až nás někdo spasí, nebo lamentovat nad svým osudem.

Již léta věřím, že je smysluplné věnovat si pozornost, starat se o sebe a podporovat se. Je skvělé, když do tohoto procesu zahrneme péči o fyzické, emoční, mentální i spirituální části našich životů.

Přijde mi dobré zmínit, že je důležité, aby to podporující konání nebyla zoufalá snaha, vedoucí k jakési křeči. Křeč vede ke stažení, což je jistý druh stresu a naše sebe regenerační mechanizmy v takovémto stavu nemohou naplno fungovat.

Interně tomu, čím se můžeme podporovat říkám základní péče a kompenzační mechanizmy.

Základní péče je podle mě takovou běžnou součástí života. Prostě si do něj zařazujeme věci, o kterých jsme přesvědčeni, že nám prospívají. A pak jsou „Kompenzační mechanizmy“, které bychom nepotřebovali, pokud bychom byli „dokonalí“, nikdy nehřešili, třeba přejídáním se, tláskáním, alkoholem, kouřením, workoholismem, „přetažením se“, nezdravými emocemi, uměli se vyrovnávat se stresem … jenže … dokonalí nejsme a takže když vnímáme, že jsme to přehnali, můžeme alespoň kompenzovat.

(Před časem jsem o některých kompenzačních mechanismech napsala článek a najít ho můžete na webu:  https://www.revitalizacni-centrum.cz/clanky/ruzne-jako-blog/pochvalte-se-za-to-co-pro-sebe-delate.html  následuje jeho zkrácená verze)

K tématu péče o sebe a přijetí zodpovědnosti za svůj život se nabízí i další otázka a tou je: „Co mám zvládnout sám/sama, s čím mi někdo může pomoci a co musím odevzdat vyšší vůli?“

Odpověď z mého pohledu není jednoduchá. V mnohých knihách se třeba dočtete, že vše máte v sobě, že se můžete uzdravit, že jen stačí se milovat (ta tolik skloňovaná „sebeláska“, pokud jste o tom ještě nečetli, nebo jste to četli a nedráždí vás to, tak třeba to přijde, nebo to máte „zmáknuté“ a tak to nepotřebujete), že stačí meditovat, že vaše mysl má mnohem větší kapacitu, než využíváte a že stačí ji jen začít využívat, že stačí se naučit tuto zázračnou techniku, že stačí …, stačí …, stačí …, jen …, jen …, jen … a vy se o to jen, jen, jen snažíte a snažíte a snažíte, a ono to nejde, a nejde, a nejde a ve vás vzrůstá pocit, že asi nejste dost dobří, když vám ani to „jen“ nejde…

Občas těm duchovním a „poradenským“ moudrům typu: „Měj se víc rád/a! Buď sám/sama sebou! Buď víc mužem či ženou! Je to tak jednoduchý! Stačí se uvolnit. Stačí být v kalorickém deficitu. Stačí být víc v srdci než v hlavě.“, říkám „Kecy v kleci“ a nedávno jsem u kamarádky četla výraz vhodný pro ty poučky duchovního rázu: „ezopindy“. Není to tak, že bych je popírala. Vím, že v nich je poznání. Jenže …

Už jsem mnohdy prožila období, a je dost oblastí v mém životě, kdy jde/šlo všechno jednoduše, nicméně v oblasti mé „Achillovy paty“ ne, tam to jsou kolikrát roztodivné procesy. Uvědomuji si i to, že se zde opakovaně dostávám do nezdravých vzorců chování. (Achillova pata, myslím místo, kde jsme nejslabší, zranitelní, možná i přecitlivělí a někdy bezradní. Oblast života, ve které nejde vše vždy hladce a kterou má každý jinou a někdo i pěkně kombinované – někdo vztahy – v rodině, na pracovišti, se stejným pohlavím, s opačným pohlavím…, někdo zdraví, někdo práci, někdo váhu, někdo energii, někdo rovnováhu mezi braním a dáváním, někdo rovnováhu mozek/srdce, někdo peníze …). A právě v těchto oblastech „Achillových pat“ se i jinak poměrně zdatní lidé mohou zacyklit a opakovaně se chovat nepochopitelně a být i podráždění, že právě oni mají nějakou slabinu, se kterou si tak nějak úplně neví rady.

Mně osobně se vyplácí trpělivost, netlačit na sebe. Jenže než jsem do tohoto stavu dospěla, tak i to trvalo a neříkám že se mi to daří pokaždé. V rámci své kapacity dělám, co můžu, abych byla v pozici tvůrce (té co má moc ovlivňovat svůj život svými myšlenkami, slovy a činy) a ne oběti (óó já za to nemůžu, jsem chudáček bezmocný, který potřebuje zachraňovat, kterému se děje to, nebo to, kterému někdo dělá to anebo to). A také zapojuji kvalitu pokory, víry v to, co nás přesahuje a přispívá mi i vědomí toho, že ne vždy všemu musím rozumět.

Třeba jednou jsem své přítelkyni (která se zabývá duchovním poradenstvím), když mi v emotivně vypjaté situaci připomněla sebelásku, řekla: „Tyhle kecy v kleci miluju.“. Dotklo se jí to. Možná měla pocit, že znevažuji její poslání. Když jsem o tom pak přemýšlela, tak jsem to řekla spíš ze zoufalství, já to nemyslela zle, jen jsem té snahy měla už po krk, a kdybych tu sebelásku tehdy uměla „udělat“ tak bych jí už dávno udělala. Tím jsem chtěla říct, že někdy si uvědomujeme naše slabiny, někdy i pomyslný cíl, ale nevíme, kdy a jak se k němu dostaneme. Časem můžeme i zjistit, že cíl byl něco jiného a my se tam stejnak dostali. Zde se hodí i krásné moudro, že cesta je cíl.

Přiznávám, nejde mi vždy BÝT na 100% v roli tvůrce, mít nadhled, být v pokoře a důvěře ...  Ani nevím, jestli je to možné. Nicméně když se uvědomím, spočinu, navážu spojení s univerzem (stvořitelem, energiemi kolem mě, tím, co nás přesahuje …) a jeho podporou, tak mi to dává sílu, uklidním se, často získám odstup a k řešení mi přijdou zdroje o kterých jsem na začátku nevěděla.

Ale nebylo to tak vždy. Pro mnohé lidi jsou mé názory, myšlenkové postupy, techniky, které používám úplně normální, nicméně díky mému synovi vidím, že jsou i lidé, pro které mohou být nevšední, zajímavé až divné. Když mi to došlo, tak jsem o tom napsala článek, který si můžete přečíst zde https://www.revitalizacni-centrum.cz/clanky/ruzne-jako-blog/to-je-divny.html . Popisovala jsem v něm svých zhruba 30 let, co se „motám“ kolem osobního a později i duchovního rozvoje (cestě růstu).

Mým záměrem při jeho psaní bylo uklidnit lidi, aby svým pochopením dali čas, aby na sebe netlačili, nespěchali. Dostala jsem se k cestě růstu jako k „zájmu“, neměla jsem od toho očekávání, prostě mi přišly do ruky knížky, setkala jsem se s lidmi, dostala se na semináře, a tak nějak se to vše nabaluje. Někdy do sebe určité části zapadnou a já pochopím to, co jsem léta slýchala a dojde mi: „ AHA! Jo tak to je ono“ a ta ONO se skládají. Na dost věcí přijdu jen tak, ale uvědomuji si, že pro to „jen tak“ léta buduji základnu, takže to vlastně „JEN tak“ vůbec není.

Možná jednou budu nacházet všechny odpovědi v sobě, nicméně v této době si ráda dopřeji krom již zmiňovaných „spočinutí“ i podporující zážitky ve formě setkání, seminářů, knížek, masáží, přednášek, sezení, kterým se říká terapie. Nepřeháním to ve smyslu, že bych měla kalendář přeplněný akcemi, kde musím být a také neberu vše, co kde slyším jako univerzální moudro. Podněty, které se ke mně dostanou na sebe nechávám působit a hledám to, co vnímám, že mě uklidňuje, podporuje, posiluje. A vnímám i to co mě dokáže vyvádět z rovnováhy a to následně „zpracovávám“. Nečekám že mě přečtení nějakého textu „osvítí“, nicméně může přispět k mému pochopení v oblasti o které pojednává. 

Vím, že ta hlavní práce je na mě, tudíž nespoléhám pouze na pomoc zvenčí. Ale když mě to někam, k někomu, k něčemu zajímavému zavede, tak si to, co ke mně přijde, užiji (prožiji, přežiji) a přijmu s otevřeností k faktu, že každý zážitek je součástí řetězu událostí a něco jako konečný výsledek v teď a tady neexistuje.

Abych uvedla na pravou míru, jak to je s těmi podporujícími zážitky, tak někdy to jsou zkušenosti, kde mi je celou dobu dobře, vnímám se posílená, usmívám se a někdy se třeba zabýváme zpracováním nějaké pro mě nepříjemné situace, tak je třeba i propláču. A obojí je správně (i když to v dané chvíli, nemusím mít uchopené, pochopené, plně přijaté), obojí může přinést úlevu. Pokud vyhledám nějaký seminář, nebo terapii, tak lidé, za kterými jdu, často používají nějakou pro mě zajímavou techniku, mají určité charisma, které mě přitahuje, mají více zkušeností, poznání, nebo rozhled v něčem, co mě zajímá a co je podstatné z nějakého důvodu jim důvěřuji. Věnují mi svůj čas, pozornost, dovednosti, sdílí se mnou své životní zkušenosti a úroveň vědomí. A to samé dělám i já, když za mnou lidé přijdou.

K psaní tohoto zamyšlení vedl jak můj osobní příběh, kdy jsem sama pro sebe hledala/hledám odpovědi, ponaučení, stav bytí, ve kterém jsem spokojená, kdy do svého života přitahuji takové lidi a situace ve kterých mi je dobře, tak má biorezonanční praxe, kde si s lidmi povídám o věcech, o kterých se běžně nemluví, ať už protože jsou společností tabuizované, nebo jsou spojené se studem, slabostí, pocity viny, nebo jinými emocemi.  Někdy se spolu smějeme, někdy jsme velice vážní, někdy dojde na slzy a díky této otevřenosti léta pozoruji, jak vnější vlivy a naše vnitřní procesy ovlivňují naše životy. Jak přijetí uvolňuje. Jak povzbuzení proudění energie přináší „nový“ životní elán a naději.

Často jsem svědkem toho, že se lidé několik dní po biorezonanci vnímají jinak než běžně, někdy přicházejí nové nápady, rozproudění energie, úleva, zlepšení kondice … ráda v těchto případech říkám, vidíte, to Vaše tělo to umí, máte to v sobě a už si to „JEN“ udržet … jenže ZASE to „JEN“, které dokáže být pěkný oříšek.

Jak už jsem psala, u vážnějších energetických dysbalancí jsou vhodná vícečetná „ošetření“ v rozestupech v řádu týdnů. Působení na chronické stavy je takto efektivnější, než když jsou sezení nárazová s dlouhými rozestupy. U energeticky vyčerpaných lidí často několik sezení „děláme“ opakovaně energetickou podporu, a jde nám primárně o to, aby si svou energii dokázali udržet. Když je tělo vyčerpané, velice těžko se u něj startují regenerační procesy. Opakovaná sezení se osvědčují i u lidí, kteří jsou dlouhodobě pod stresem, žijí léta psychickém diskomfortu, mají hluboce zakořeněné nepodporující přesvědčení, pochybnosti o sobě, nebo nakumulovanou emoční zátěž.

A musí všichni chodit opakovaně? Nemusí. Je dost lidí, kteří si za mnou zajdou „když to na ně přijde“, mají nějaký akutní diskomfort a dobrou zkušenost s biorezonancí, nebo prostě zavnímají, že v dané době by se Bicom s mým přístupem a zkušenostmi mohl hodit. Poladíme, co v dané chvíli vyplyne a nechávám na nich, jestli a kdy bude případné příště. Stává se, že člověk přijde jen tak, a i v takové době, nebo možná právě v takové době, kdy se nepotřebují „hasit“ akutní nerovnováhy se nám podaří vyladit nějaké chronické, dlouhodobé věci.

Každopádně jak jsem již psala, uvědomuji si, že každé rozladění má svou příčinu a pokud se nám (ošetřovanému člověku spolu s terapií) nepodaří „popracovat i s ní“ tak je velká pravděpodobnost, že se stav vrátí tam, kde člověku není dobře. A tím, že věřím na kompenzační mechanizmy a skutečnost, že se hodí podporující síly i když zrovna nejsem schopná hned vidět a změnit to, co mě v životě oslabuje, tak je také využívám.

I když působím na sebe, nebo na svého téměř 13letého syna, tak si říkám, to je všechno fajn, teď to hezky ošetřím Bicomem, ale co ještě můžu udělat, abych k tomu procesu přispěla. Jak můžu dítěti vysvětlit, že i on musí spolupracovat. Proto i lidem v poradně říkávám, to není tak že vy si tu jen sednete a já to tu za vás budu „řešit“. Jasně udělám, co bude v mých možnostech, ale vždy tu jsme součinní já, vy, technologie a vyšší síly. Možná proto se už nějaký čas zabývám otázkou. Co je TO, co mi pomáhá být ve větším souladu, co by další lidé mohli navíc po biorezonanci dělat doma, co by je podpořilo …?

Biorezonanci vnímám jako skvělou možnost, jak získat náhled na stav člověka na mnoha úrovních, uvidět souvislosti a rovnou harmonizačně působit, aby mohlo dojít ke zlepšení.  Jsem vděčná, že jí mám k dispozici.

Co se týká takové té běžné sebe podpory, jako jsou bylinky, koupele, mastičky, vitamíny, cvičení, odpočinek, spánková režim … tak ty si mnohdy lidé při našem povídání připomenou, jaké osvědčené „pomocníky“, sebe podporující prostředky a techniky znají a třeba na ně dočasně zapomněli. Následně je „opráší“ a to mě těší. A pokud mě to přijde jako dobrý nápad, tak jim povím o nějakých svých, které jsem za léta práce s výživou, odkyselováním a prací s emocemi nasbírala.

Nicméně mnohdy vytestuji nerovnováhy na úrovni energií, emocí, mentálních vzorců, psychiky, duchovního stavu a v těchto oblastech to co se dá dělat, už není tak jednoduché, tak uchopitelné.  Proto už pár let hledám „jaký nehmatatelný domácí úkol“, který bych mohla předávat lidem, co za mnou chodí. Občas doporučuji nějaké knihy, videa, spřátelené duchovní poradce. Občas během sezení přijdeme na zajímavý „úkol“ na individuální úrovni.

Ale stejnak mě to vede k přemýšlení o lidech, co chodí za mnou, proč chodí za mnou, jestli je něco na nadosobní úrovni, co by mohlo být prospěšné. A TO, co mi na jaře přišlo a je zakomponováno do tohoto mého psaní. Tak třeba se to dotkne i Vás.

Závěrem této části věnované biorezonanci, kompenzačním mechanizmům a „netlačení na sebe“ bych ráda řekla něco z oblasti etiky práce s energií tak jak to za sebe vnímám.

Po celou dobu přistupuji k sezením s pokorou, vděčností a respektem jak k lidem, kteří ke mně přicházejí, k technologiím, které biorezonanci umožnují, tak k vyšším silám.

Ctím zásady práce s energií, o kterých vím, například:

• Energetická vyšetření a ošetření poskytuji lidem, kteří si o to požádají (u dětí může být souhlas skrze rodiče). Působení na lidi bez jejich souhlasu, pod záštitou tvrzení, že oni to přece potřebují a pomáhat je dobře, se mezi lidmi pracujícími s energiemi nazývá páchání dobra, a je vnímáno jako energetická invaze. 
• Sezení provádím se záměrem, aby byla v souladu se svobodnou vůlí všech a všeho.
• Vnímám to tak, že se celého procesu energetické harmonizace účastníme já, člověk, který přichází, technologie a TO, co nás přesahuje.
• Věřím, že i nemoci jsou součástí naší životní cesty a mohou v nás otevřít poznání, být našimi průvodci na cestě do svého nitra, kam se, když je nám jen dobře, tolik nehrneme.
• Energetický stav není to samé jako klasická diagnóza.

Jsem si vědoma, jak nadbytečné informace typu „diagnóz“ navíc od člověka, který není lékař, tudíž k stanovování diagnóz není kompetentní, mohou člověka rozhodit, zatížit mu mysl a svést ho do vyčerpávajících smyček přemítání, pochybování, soužení se. A jelikož se v biorezonanci pohybujeme ve světě energií, ve kterém se mnohdy dají zachytit ještě fyzicky neprojevené děje, v jejich potenciálu, tak se snažím vyhýbat nálepkování. Beru to tak, že máme aktuální stav a co s ním teď můžeme udělat. Co můžeme udělat společně, co může udělat člověk sám, co je třeba nechat na vyšší vůli, s čím může pomoct někdo další… Nicméně když přijde člověk s konkrétní diagnózou tak jí nepopírám a v rámci svých kompetencí působím. (Před lety jsem psala příspěvek, kde jsem se pokusila přiblížit jak takové biorezonanční sezení vypadá, můžete si ho přečíst zde https://www.revitalizacni-centrum.cz/clanky/ruzne-jako-blog/praxe---zkracena-verze.html . PS dnes bych tam možná udělala nějaká doplnění, nicméně pro představu je použitelný a osobní protžitek je stejnak vždy individuelní. )

V druhé části se můžete těšit na pojednání o větě "Já jsem",o nedokonalosti, o odporu,který klademe životu, o sebepřijetí ....  Je to ta nejosobnější část a zatím jsou na ní nejsilnější ohlasy. 

PDF celého textu Mise "Já jsem", odkazy na audia všech 3 částí, je v příspěvku, který je v menu nazvaný  Mise já jsem  (poznámka: postupně ho upravuji, doplňuji … tak v textech mohou být drobné odchylky)

Pokud byste měli chuť mi napsat nějakou svoji reakci, podnět, zkušenost, můžete tak učinit přes messenger, nebo FB profil https://www.facebook.com/mise.ja.jsem/ ,který jsem pro tento účet vytvořila. Nebo dalšími cestami, kterými spolu komunikujeme.