TO JE DIVNÝ
TO JE DIVNÝ … TO JE FAKT DIVNÝ
v tomto mém pochopení má opět prsty syn Daniel … (napsáno v základu na FB v zimě 2021) Krom pochopení toho, co je obsahem příspěvku bych ráda, aby tato slova předávala uklidnění těm lidem, kteří se k informacím o energiích dostali nedávno a třeba je trápí "že to všechno ještě nevědí". Určitě víte to, co v dané chvíli svého života potřebujete.
Situace: já mám zánět ucha, Dan ( věk 11 let) kašle, pijeme čaje, jsme zalezlí v teple, jíme vitamíny a já nám pro podporu léčení, pouštím frekvence z Bicomu. Tím, že se kolem mě teď trochu víc vyskytuje teorie a praxe „práce s kvantovým polem“, tak dostanu nápad a říkám: „Daní mám nápad. Pojď sem, sedneš si tu vedle mě, mě bolí ouško, tak mi dáš ruku na ouško a ty hodně kašleš, tak já ti dám ruku na hrudníček a budeme si tu rukama předávat léčivou energii.“
Tak si vedle mě sedne, propleteme ty ruce, sedíme tak a nevím za kolik vteřin, prostě skoro hned z pohovky vyskočí a říká: „Mámo, to je divný.“ A bylo vidět, jak absolutně nepřijímá, až odmítá tuto možnost. Později, ještě v této fázi našeho společného marodění, u mě v posteli našel velký turmalín, což je černý kámen a ptá se: „Proč tu máš ten kámen?“ A já mu na to: „Ten mě tady podporuje svojí energií, pomáhá mi se léčit.“ Zavrtěl nevěřícně hlavou a opakuje svou větu: „Tedy tyhle tvoje metody jsou fakt divný. Fakt divný.“ Později jsem se ještě chtěla vrátit k těmto tématům a něco mu k tomu říct, ale „bylo zavřeno“, prostě tyhle metody jsou v tuto chvíli divný, takže pro něj jako by neexistovaly, takže nepoužitelný.
Tím, že je to moje dítě, zná mě v mé přirozenosti, obyčejnosti, bere mě takovou, miluje mě, jakou mě vidí v neveřejném prostoru, tak jsem tuto situaci posuzovala jinak, než kdyby mi to řekl třeba někdo dospělý. Došlo mi, že mi neřekl: „Mámo ty seš divná.“, neodmítal mě, a tak jsem to nebrala jako útok, nebrala jsem to osobně.… tak jsem se na tu jeho reakci mohla podívat s odstupem. A došlo mi, že to, co nepřijímáme, nebo dokonce odmítáme pro nás prostě jako by nebylo i když by to mohlo být sebeskvělejší. Také mi došlo, že naše postoje a systém víry nevzniká ze dne na den, že to jsou léta, kdy vstřebáváme informace, potkáváme lidi, pozorujeme, prožíváme … je to proces, který dospěl do nějakého stádia a mnohdy se ve zkratce nedá vysvětlit. Někdy se dostaneme do fáze, kdy nevíme jak, nebo už ani nepotřebujeme nic vysvětlovat. A někdy zase máme vnitřní impulz, že by to mohlo být užitečné, že přišla chvíle, kdy je dobré nějaké uvědomění sdílet.
V návaznosti na tu naši domácí situaci s posíláním si léčivé energie jsem přemýšlela o tom, kdy jsem se dostala k práci se zdánlivě neuchopitelnou energií, proč jsou pro mě tyhle věci normální, a ne divný a jak bych to mohla přiblížit někomu, kdo nezažil to, co já. Co je z těch „metod“ uchopitelnější, co je prakticky použitelné ….
Odkud začít, jak to podat srozumitelně, nenuceně, jak spojit to, co mám naučené, s tím, co mám prožité, s tím co cítím, s tím co vidím při své biorezonanční praxi … co je prakticky aplikovatelné, co je stravitelné …
Třeba u mě to začalo tak zvaným osobním rozvojem. Po řekněme intelektuálním období na vejšce, přišlo období, po revoluci, kdy se u nás začaly objevovat knihy typu Myšlením k bohatství, Jak získávat přátele a působit na lidi, Peníze jsou moji přátelé a jelikož se otevřely i podnikatelské možnosti, tak mě dávaly smysl a podporovaly v rámci mé obchodní kariéry. Ve firmě jsme měli moudrého, zkušeného učitele Jima Rohna, který na mezinárodních konferencích přednášel byznys filozofii. Velice mě inspiroval a pomáhal vidět věci v širších souvislostech, chápat, že tak jako roční období střídají se v našich životech různé roční doby a v každém období jsou věci, které jsou důležité, že je dobré v dobách neúspěch nerezignovat. Přijala jsem za své koncept osobního růstu, sílu proaktivního přístupu, myšlenku, že naše záměry ovlivňují naše životy, otevřenost k možnosti a smyslu „práce na sobě“.
Někdy kolem roku 1996 – 97, jsem se v Olomouci zúčastnila kurzu tak zvané Sylvovy metody, to bylo poprvé, kdy mě někdo ukázal, že se s dalšími lidmi mohu vědomě energeticky propojovat, že se dají energie vnímat na dálku, že jsou různé stavy vyzařování našeho mozku (myšleno alfa, beta, gama) a že v každmfungujemejinak, že pomocí energie mohu i posilovat své záměry, podporovat zrdraví. Pracovalo se tam s uvolněním se, vstupovali jsme do jž zmiňované úrovně mozkových vln alfa, k čemuž se v poslední době v rámci kvantování vracím. Ne dlouho po té jsem se díky REIKI u paní Riegrové seznamovala s možnostmi vědomého (nevědomě to někdy děláme všichni, třeba tím, že na někoho jiného myslíme) posílání energie rukama, a to jak osobně, tak na dálku, s energií kristalů, symbolů, tradicí ...
Už během těchto seminářů jsme se také seznamovala s pravidly, která pro práci s energií platí. Například, že není možné dělat si co se mi zamane (ani když to myslím dobře), že je potřeba opatrnosti, pokory a souhlasu ostatních.
A pak se mi také přihodilo to, že jsem v rámci svého žití v Polsku nějaký čas sdílela byt s přítelkyní Gošou a nějak se stalo, že se k nám na pár měsíců přistěhovala kolegyně Greta z Arménie. Greta byla bioenergoterapeut, chodily za ní lidé, většinou s bolestmi zad a ona jim pomocí energie ze svých rukou ulevovala, ani na ně nemusela sáhnout a bylo vidět jak se srovnávají … S Gretuškou jsme společně vařily, prožívaly, cestovaly a při tom všem vedly hovory o práci a i o věcech, které pro ní byly nad slunce jasné a mě se teprve jejich svět otevíral. Bylo to mnoho okruhů, třeba svět energie, duše, čakry, významy snů, vliv barev, dary a zátěže z rodů … a tím, že to nebyla teorie, nebylo to z knížek, nebylo to neosobní, jelikož jsme Gretu viděla i v tom „obyčejném“ životě, měla jsme ji ráda, vážila jsme si jí, tak jsem v otevřenosti přijímala, to, co mi povídala i když bylo mnoho věcí, které jsme slyšela poprvé a nemohla jsme si na ně sáhnout. Byla to právě Greta, kdo mi po mamčině smrti doporučila knížku Světlo svíce od Lobsana Rampy, která mi pomohla se s jejím odchodem vyrovnat.
To, o čem píši je více než 20 let zpátky a od té doby jsem poznala desítky dalších zajímavých lidí, pár duchovních průvodců, kterých si vážím, přečetla hromady knih (mnozí jsou zmiňovaní v poděkování mým zdrojům na těchto stránkách), absolvovala spousty zájmových i profesních seminářů, odžila nespočet situací, které mě ovlivnily …, ale proč to píši … právě proto, že mě v minulých týdnech napadlo to, že každý máme za sebou nějakou svoji cestu a ta ovlivňuje to, čemu věříme.
Když se projevujeme, vycházíme z toho, co je v nás, ale to, co je v nás není pro většinu lidí vidět. Máme své triumfy a zklamání, máme své opěrné body, máme svou „síť lidské propojenost“, máme v různých proporcích svou inteligenci, moudrost, cítění, vědomí, sílu, zranitelnost, máme svůj systém hodnot, který vychází z toho, co máme za sebou … A někdy toho může být tolik, že je náročné se navzájem chápat...
Tak měsíc už ve mně pracuje myšlenka: „Jak s tím, co mám v sobě podporovat a nerozdělovat?“ (pozn. to jsem psala v době pandemie)
Určitě jsou hodnoty, na kterých se shodneme, postupy, které jsme schopni používat, neboje alespoň neznevažovat a brát jako hru … zatím jsem přišla na to, že takové lehké, a přitom silné je „aplikování vděčnosti“, že každý najdeme něco, i když nám třeba zrovna není do skoku, za co můžeme být vděční. V podstatě to mohou být drobnosti, nebo vlastně i veliké věci … nicméně tím, že se vnitřně spojujeme s kvalitou vděčnosti tím, že na ní myslíme, případně ji i cítíme ve svém srdci, tak se ladíme na povznášející, rozšiřující energii, můžeme cítit úlevu, uvolnění.
Byla doba, kdy jsem si dělala každý den seznam věcí, za které ten daný den děkuji. Myslím, že to tehdy byl nějaký "úkol", každý den napsat alespoň 3 věci za které jsme ten den vděčná. Nyní to mám jaksi zautomatizované a na vděčnost se ladím, když to cítím. Většinou si 1.1. na nějakou dobu sednu a mám svou chvilku vděčnosti směrovanou k událostem uplynulého roku. Když jsem s tím začínala tak, jsem úplně nechápala co dělám, přišlo mi to jako fajn nápad. Řekl to někdo, koho jsem brala a tak proč ne. Později jsem se k tomu dozvěděla i nějaké teorie, setkala se přímo s metodami, které jsou na praktikování vděčnosti orientované. Ale na to tu teď není prostor …
A proč to píši … protože díky Danově větě „to je divný“ mi přišla ohromná úleva z pochopení. Loni na jaře (myšleno jaro 2020), když přešla první vlna Corony, která byla i pro mě plná strachu, otazníků, nejistoty, přetížení, dezorientace, jsem se trápila tím, proč mein streem nebere v potaz energetické působení. Proč se nemluví o možnostech mezi které patří biorezonance, meditace, vědomého dýchání, vizualizace, síla lidského vědomí. Proč se nemluví o tom, jak stres rozbouří hormonální systém a tím utlumí naši obranyschopnost.
Proč se nevysvětluje jak na vodu, potažmo na nás působí stahující emoce (strach, vztek, panika, apatie …) a jak rozšiřující (láska, naděje, víra, radost, důvěra …. ) (viz fotka s emoční škálou) … Vždyť o tom všem jsou i odborná pojednání dokonce i vědeckopopulární knihy například Biologie víry, Molekuly emocí … V té době jsem s Bicomem pracovala 5 let. Tím že jsem Ing. ekonomie, ale nejsem lékař, tak mám kompetence používat harmonizační programy, pracovat s energetickým systémem, meridiány, čakrami, emocemi, nemohu říkat, že s jeho pomocí léčím … avšak Bicom jako takový je schválený jako lékařský přístroj, když ho používá lékař může s jeho pomocí oficiálně léčit. Sice si to ošetření lidé musí zaplatit, jelikož lékaři nikdo na pořízení přístroje nepřispěl a pojišťovna takovéto metody nehradí, ale jsou k mání. A pacientovi, pokud má k lékaři důvěru je v podstatě jedno, jakou metodu odborník použije …
Prostě mi přišlo ohromně líto, že jsou věci, které už jsou, mohou pomáhat lidem a lidé je ve své většině nevidí, nechtějí, odmítají … Volala jsem tehdy kamarádce v Praze, jejíž manžel je politicky aktivní lékař a snažila se je propojit s naším hlavním školitelem, ale nic z toho nebylo… a tak nějak jsem to pustila z hlavy a dělala, co bylo možné pro lidi kteří za mnou chodí.
Opět se mi to připomnělo letos v létě. Jednak jsme chodili za taťkou do nemocnice po jeho operaci a já tam pozorovala takový ten běžný šrumec a pak jsem v srpnu byla tři týdny doma nemocná s c-virózou. Jasně, že jsem se léčila i frekvencemi. Frekvenční ošetření je tak na půl hodiny až na 2 hodiny, podle toho, co se řeší. A jak jsem tu byla nemocná, měla jsme svůj Bicom sama pro sebe u postele, a tak mě napadla představa, jak mají sestřičky na vozíčku bicom, a můžou ho za den pustit několika lidem, zapnou, nastaví odejdou a pak si pro nějak zase přijedou a převezou a pustí dalšímu člověku …. třeba … někdy …
Od té chvíle, kdy mi Daník na můj návrh posílat si léčivou energii rukama řekl „To je divný.“ a já pochopila, že to, co odmítáme, jako by pro nás nebylo, tak nám zbývá jen to ostatní, co se nabízí, se ve mně spustil hluboký léčivý proces přijetí, pochopení, milosti … jsem za něj vděčná. A s tou myšlenou vděčnosti, děkování bych se dnes ráda rozloučila.